pátek 24. února 2012

Jak přežít smrt?

Čas od času se setkáváme se situacemi, které nás přinutí zamyslet se nad tím, kdo a především jak je do našeho života zapojen? Se současnou popularitou sociálních sítí jsou to potom často okamžiky, u kterých bychom to nejspíš nečekali. Jak se postupně stírá hranice mezi naším skutečným životem a tím virtuálním, který se odehrává kdesi v cloudu, i naši sociální skupinu netvoří jen lidé, které osobně známe. Jak moc důležité ale pro nás tyto vztahy jsou?

K tomuto zamyšlení mě přivedl nedávný telefonát od mojí dobré kamarádky z Brna, Aleny Říhové, se kterou jsem měl příležitost před několika lety organizovat jeden dobrovolnický projekt v Brně. Rád na něho vzpomínám a snad ještě raději jsem za to, že zrovna toto přátelství jako jedno z mála vydrželo, i když se vidíme opravdu jen málo a většina naší nynější interakce probíhá především online.

Právě díky této kamarádce jsem měl totiž možnost "poznat" paní Gertu, bájnou a úžasnou dámu zároveň, se kterou jsem se sice nikdy osobně nesetkali, nikdy jsem si s ní nevyměnil ani jediný email, ale upřímně jsem sledoval její skromný twitterový účet a cítil se velmi blízko ní vždy, když jsem si naladil její rádio na last.fm. I když jsem vás nikdy neviděl ani na fotografii a vy jste možná o mojí existenci ani netušila, vždy jsem si vás vážil a Alčiny historky o vás posilovaly vaši již tak skvělou pověst.

Byl to jeden z těch telefonátů, který vás zcela vyvede z míry, a nezmůžete se na nic víc než jen: "To je mi tak líto. Upřímnou soustrast. Kdybych ti snad mohl nějak na dálku pomoci, určitě mi prosím řekni." Mám pocit, že jsem vás dobře znal, a jsem teď smutný, je to ale to, co bych měl cítit? Je to skutečný smutek? Jako by váš obraz pořád žil na internetu a zmizelo jen fyzické tělo, které jsem nikdy nespatřil.

Na tento aspekt nových médií se často zapomíná, mají tendenci vytvářet dojem, že nám jsou lidé blíž, než ve skutečnosti jsou. A nebo možná že ten dojem jen nevytváří, ale skutečně nás sbližují i s lidmi, se kterými jsme se nikdy nesetkali. Naše tělo se těmto vztahům každopádně ještě nenaučilo přizpůsobovat, však jak by také mohlo, když nám samotným je podstata "přátelství na Facebooku" skrytá. Lze důvodně očekávat, že takových situací bude v našich životech přibývat, už dnes se ti méně šťastní z nás "potkávají" s přáteli, kteří svůj život na sociálních sítích budou žít navždy, na pivo si s nimi však bohužel už nikdy nezajdeme. Měli bychom se na to připravit.

Dokladem toho, jak moc jsme do těchto vztahů všichni zapředeni, ať už chceme nebo ne, je ostatně i důvod, proč jsem telefonát obdržel: "Sice jste se neznali, ale měla jsem pocit, že bys to chtěl vědet."

Věnováno památce paní Gerty.

Posted from my iPad.

Žádné komentáře:

Okomentovat